Elementární toky mohou nést zakódované (MPEG-2) video a audio, údaje, synchronizační a systémové informace, informaci podmíněného přístupu a další údaje spojené s programem. Všechny reprezentují komponenty programu.
Nejjednodušší typ programu je rozhlasová služba, která obsahuje jeden elementární audio tok. Na druhé straně běžná televizní služba (kanál) obsahuje tři elementární toky: jeden tok nese zakódované video, druhý tok nese zakódovaný zvuk (audio) a třetí obsahuje teletext.
Není však problém poskytnout televizní službu, která bude obsahovat jeden tok pro video ve standardním rozlišení, jeden tok s videem ve vysokém rozlišení, několik zvukových toků (stop) v různých jazycích a dokonce několik toků pro teletext v různých jazycích [21]. (...) 
Uvažujme nekomprimovaný digitální videotok, který se skládá z posloupnosti snímků. Každý snímek (např. 830 kB pro 625 řádkové video), který reprezentuje nekomprimovaný obraz, se jmenuje prezentační jednotka. Kodér MPEG-2 komprimuje každou prezentační jednotku, čímž z ní vytvoří tzv. přístupovou jednotku. Přístupové jednotky, jak je možné vidět na obrázku, nemají stejnou velikost. Jejich velikost závisí na složitosti původního obrazu a typu každého snímku, přičemž existují tři typy snímků I, P a B [20]:
Výstupem kodéru MPEG-2 je posloupnost přístupových jednotek a tato posloupnost představuje elementární videotok. Podobným způsobem je nekomprimovaný audio tok skládající se z prezentačních jednotek audia kódován kódovacím MPEG do posloupnosti přístupových audiojednotek, což reprezentuje výsledný elementární audio tok.
