Optické technologie [50], [51] se nejdříve uplatnily v transportních sítích, protože byly pro tuto aplikaci požadující přenos na velké vzdálenosti a velkou přenosovou šířku pásma nejvhodnější. Navíc jsou systémové náklady sdíleny mnoha uživateli. V důsledku uvedených skutečností jsou přenosové náklady na bit při použití optického média výrazně nižší než u média metalického. Od prvního zavedení optických vláknových přenosových systémů v roce 1981 se přenosová kapacita zvyšovala o více než jeden řád za dekádu. Z toho vyplynulo více než 90% snížení nákladů v této dekádě. I pokračující rozšiřování možností elektronických zařízení směřovalo do oblasti vysokorychlostního přenosu, takže umožnilo vývoj směrem k přenosovým systémům s přenosovými rychlostmi v řádech násobků Gbit/s. Další rozvíjející se technologie, kterým se musí věnovat pozornost, jsou optické zesilovače. Jejich výhody - široká aktivní šířka pásma, nízký šum, vysoký poměr zisk/výkon, snadné připojení k jednovidovým vláknům - výrazně zvýšily aplikační rozsah optického přenosu i přes optické ztráty při přenosu signálů ve vlákně, přístrojích a optických komponentech. Kromě toho nové optické technologie - solitonový přenos, husté vlnové multiplexování DWDM, optické multiplexování s frekvenčním dělením OFDM a vysokorychlostní zpracování optických signálů - mají potenciál pro další zvyšování přenosové kapacity a síťové flexibility.

Elektronika v uzlu v optických sítích 1. generace musí zpracovávat nejen data určená pro tento uzel, ale i data, které přes daný uzel jen přecházejí k dalším uzlům v síti. Pokud by mohla být data směrována v optické oblasti, požadavky na elektroniku v uzlu by byly podstatně nižší. Toto je jeden z klíčových faktorů pro optické sítě 2. generace. Příkladem takových sítí jsou sítě OTDM a WDM. Sítě WDM se již nyní začínají rozvíjet nejen v podmořských a dálkových sítích, ale už i v metropolitních a přístupových sítích. Sítě OTDM se tvoří v širším časovém horizontu.